Přílet

13.1.2007, 04:30

Ve 4:30 v noci na mezinárodním letišti v Dillí nás Indie uvítala neprostupnou tmou, čtyřstupňovou zimou a armádou autorikš číhajících na právě přiletivší turisty, kteří mají na čele napsáno "natáhněte mě jako nějakého cizince". Přesně takové, jakými jsme byli my. Hodlali jsme ale vykročit tou správnou nohou, a nabídky jsme kategoricky odmítali, byť jsme v té době ještě neměli srovnání.

Ale známe letištní taxikáře v Praze, že :)

	Armáda prahnoucí po naší peněžence

Vyhlédli jsme si tedy uboze vyhlížející minibus a jali se vyjednávat o ceně do centra Dillí. Navzdory našemu očekávání se ale smlouvání nekonalo, a "zodpovědná osoba" (jeslti to byl průvodčí, opravář nebo jen kamarád řidiče se nedalo poznat) nám rovnou vypálila cenu velice příjemných 50ti rupií za osobu. Chachá, první vítězství! Rupie je půlka koruny, takže za 50 Kč za oba místo 150, jak chtěli rikšáci! Nadšeně jsme se nasoukali dovnitř, nemající tucha, co za dobrodružství si na nás za tu cenu autobus přichystal.

Autobusová jízda po indicku

Hurá, konečně se vezeme! A to jsme ještě ani nedokázali ocenit, že tento minibus měl na Indii unikátní výbavu - funkční dveře! Poslední to moment, kdy jsme se s tímto výdobytkem techniky sestali :) Blíží se k nám "průvodčí" a za našich 100 rupií nám vydává dva cáry papíru, pravděpodobne symbolizující lístek a ne papír od žvýkačky, na který vypadaly spíš. Inu, tohle nedocenění jeho důležitosti se mi ještě vrátí. Žádáme průvodčího, jestli by nám řekl, až budeme blízko Main Bazaar (který jsme vyhrabali z Lonely Planet průvodce), souhlasí. Všechno jak po másle a my se začneme oddávat sledování dění na silnicích - každou chvíli kolem nás projede nákladní auto, kde někdo "jede" na střeše, visí za nákladem či se aspon veze na korbě. A každou chvíli také náš autobus zastavuje a multifunkční průvodčí se vyřváváním snaží nahnat další platící. Nakonec vystoupí a autobus jede dál. To nás z našeho tichého rozjímání lehce vytrhne - nesliboval nám před chvílí náhodou, že nám řekne, kde máme vystoupit? No jo, indické "yes" - univerzální to odpověď, zahrnující i významy jako "nerozumím a netrápí mě to", s tím se ještě setkáme.

Uháníme autobusem tmou dál a chlácholíme se, že centrum snad poznáme a někoho se kdyžtak zeptáme. Autobusu ale najednou jakoby se přestalo chtít a sedla na něj únava. Řidič túruje motor do obrovských výšek zatímco nás ležérně předcházejí chodci. Něco je evidentně špatně, ale nikdo se - po indicku - nevzrušuje. Kdyz po asi třech minutách pocitu, že jedeme rallye, překonáme obrovskou vzdálenost 100 metrů, autobus to konečně vzdá a všichni začnou vystupovat. Anglicky tady nikdo z domorodců nemluví, ale z gestikulace pochopíme, že bude nejlepší, když je budem následovat a pokoušet se napodobit veškeré jejich pohyby.

V Indii se asi něco rozbíjí velice, velice často, protože si vyvinuli pro evropana naprosto neskutečnou schopnost se v každé situaci domluvit s náhodným kolemjdoucím či kolemjedoucím a problém ladně vyřešit. Žasneme, že na nás hned čeká úplně jiný autobus a držíc se mysli davu do něj s ostatními nastupujeme. A ve sladké nevědomosti, že jede někam úplně jinam, obdivujeme, jak skvěle a rychle to dokázali vyřešit :)

...pokračování příště...